Njanang Ri

Hans – Zdravím své věrné fanoušky i zbloudilce, kteří ze zajímavosti zabrousili na můj článek. Dnes se lehce rozepíšu o své cestě na Salzkammergut trophy. Proč se článek jmenuje Njanang Ri? Je to hora v Číně, která měří 7 119m, což je výška, která se oficiálně nastoupá na tomto závodě. GPS většiny závodníků, ale ukazují více jak 8 000 m, takže kdo ví kolik to vlastně je, možná že tam padl i ten Everest.

Závěrečná ladění formy proběhlo doma v Krušných horách, kde jsem vzal KOM Fábovi a Pávisovi, takže jsem věděl, že lepší formu jsem nikdy neměl. Odjezd byl tradičně 3 dny před závodem do kempu u fotbalového hřiště. Příjezd byl trošku komplikovaný, když při vybalování věcí začala bouřka, tak nám jako nouzové nocležiště posloužila šatna fotbalistů.

Ve čtvrtek jsme potrénovali na XC v Obertraunu, dali kafe u jezera a nabírali síly na sobotní peklo. Počasí nám vyloženě přálo 😀 . Na start jsme se vydali ve 4:45 za silného deště, který nás nehodlal jen tak opustit. Cíl byl jasný, nevzdat se a dojet v limitu.

Od startu jsme se s Víťou drželi v druhé půlce 900-členého startovního pole, protože jsme nechtěli přepálit začátek. Toto nebyl úplně dobrý nápad. Při nájezdu do první techniky všichni zastavovali, takže se tvořili špunty, které nás stály drahocenné minuty. Na vrcholku prvního kopce jsem byli asi po 1h a 10 minutách. Východ slunce s pohledem na ledovec Dachstein nám bohužel dopřán nebyl a tak jsme rychle valili zpět dolů do Bad Goisernu. Zde nás čekal první časový limit, který byl asi nejostřejší ze všech a projeli jsme jej pouze o 3 min před limitem.

Zhruba na 70 km jsem nechal Víťu odjet, protože na tom byl líp v kopcích a je mnohem lepší sjezdař, tak jsem ho nechtěl brzdit.  Na 85 km přišla první velká krize. Byl jsem zrovna ve skupině s Češkou Hankou a Radkem, kde jsme pokecali, ale před vrcholem stoupání mi Hanka ujela a Radek opadl, takže jsem byl opět sám. Na občerstvovačce na vrcholu jsem strávil docela dost času, protože jsem přemýšlel jestli vůbec stíhám další časový limit nebo ne. Vzdát jsem ale z hrdosti nemohl a tak jsem pokračoval s tím, že buď stihnu další časový limit nebo ne (další důvod byl, že kdybych vzdal, musel bych umejt všem kola a to se mi fakt nechtělo 😀 – to mi připomnělo, že si mi to kolo neumyl Vojto 😛 ).

Na časový limit na 118 jsem přijel s 30 min časovou rezervou, což mě vyloženě nakoplo a dodalo sílu abych pokračoval dál (limit nakopl hlavu, ale tělu jsem musel pomoct Brufenem 😀 ) Zde jsem po 10 hodinách závodu sundal pláštěnku a čapáky. Tady se prvně začalo objevovat sluníčko a trošku přijatelné teploty.

Jediná rovinatá část nás čekala lehce za polovinou závodu. Na 130 km jsem opět dojel Hanku a jeli jsme spolu kolem jezera až pod Salzberg. Při rozhovoru s Hankou jsem zjistil, že má dítě a tak musel přijít otázka, kterou asi pamatují čtenáři mého loňského článku. Lehce připomenu, že jsem výjezd na Salzberg přirovnal bolestí k porodu. Hanka mi potvrdila, že bolest je to skoro stejná 😀 . Takže milá ženy, až budete říkat, že chlap by nikdy porod nepřežil, tak věřte, že já ho přežil už dvakrát 😀 😀 😀 .

Na Salzbergu přišel čas na druhý Brufen, který mi pomohl vyjet následující kopec v závratném tempu 6,6 km/h. Zde odpadla Hanka, kterou už jsem do cíle neviděl. Poslední a úplně největší krize přišla 180 km, kde jsem při stoupání od Gosausee musel několikrát slézt z kola a tlačit.

Závěrečné kilometry už byly něco neuvěřitelného. Dolehla na mě ta úžasná atmosféra při vjezdu na silnici jsem už věděl, že jsem dokázal něco, na co mohu být opravdu hrdý. Dojalo mě to tak, že jsem měl na krajíčku 😀  slzy jsem zahnal a mé závodnické srdce mi nedovolilo do jet do cíle s dalšími jen tak. Přišel spurt, který ještě teď nechápu, kde jsem na něj sebral sílu. Průjezd cílovou branou, s rukama nad hlavou a potleskem od diváků, který byl větší než měl vítěz mě úplně rozložil.

Celkový čas, který jsem strávil na trati se přehoupl lehce přes 16 hodin. Do cíle jsem se dostal jako 460 z 504 závodníků, kteří to dokázali dotáhnout do cíle. Bylo by mi jedno i kdybych byl poslední. Splnil jsem si svůj sen, dokázat zajet tenhle pekelný závod.

Jsem ale vyděšen z jedné věci, jakou blbost si vymyslím příští rok 😀 😀 😀