Hnízdil Team

Praha za pět!

Márvy – nejdřív bych rád poděkoval, že to někdo čte. Mám na návrat našich blogů docela pozitivní ohlasy. Na to, že to sem vždycky tak nějak nasypu bez velkýho přemýšlení…až uzavřu kariéru, napíšu knihu o anorexii. Posměšcích, že jsem tlustej. Jak jsem jedl tampony, abych zhubnul. Ve skutečnosti jsme se s Marcelem nikdy neměli rádi, a že se do národního týmu rozhodně nikdy nevrátím! Bude se jmenovat JINÁ. To bude hit!

No. Jak jsem napsal v posledním příspěvku, tak jsem udělal. Jel jsem na Českej pohár v XC do Prahy. Předem jsem si zvolil kategorii masters. Jednak jsem starej (fyzicky, mentálně je mi tak 15), jednak je odpo vedro, jednak chci zafandit všem ostatním a takhle to mám brzo za sebou a hlavně odpoledne se jel Lutych a já ho chtěl vidět. 🙂

Jako vždy popíšu svůj týden před – úterý a středa nějaký pokusy o intervaly, což mě trochu vyndalo a ve finále jsem toho moc nenaspal a spíš doma brečel do polštáře jak mě bolej nohy. Tentokrát se mi moc nepovedla taková ta předzávodní příprava. Do Prahy jsem přijel v sobotu odpo, na trénink na trati jsem se dostal až v půl 7. Do tý doby jsem tam nějak pobíhal na slunci. To není ideální. Jako naschvál zrovna tuhle sobotu hrála v Rock Cafe vynikající slovenská kapela FallGrapp. No nemohl jsem tam nejít ne. Podpořil mě Šusty, kterej vyrazil taky, že dáme nějaký piva. Oplakali jsme Koudyho, kterej si zlomil klíční kost na Brdech. Budiž jeho klíční kosti země lehká. Do postele jsem se dostal někdy po půlnoci. Jelikož byl start v 9 ráno, nechtěl jsem se pouštět do žádných větších akcí…já když se utrhnu z těch řetězů. 🙂

Foto: Petr Tvarog

Vstávám před sedmou, snídaně a půl hodiny cesta z Malešic. Na trati si dám dvě kola, pohecuju se s Mírou, jdem na to. Na start mě šoupli jako posledního, ale s tím se počítalo. To je daň za to, že už jezdím jen ty pouťáky a závody pro děti.

V úvodu na to má každej. Skočím někam kolem 17 a na trailech se dopředu dostat nedá. Někdy se zastaví, někdy popoběhne, ale čelo je nenávratně pryč. Do laufu se dostanu až někdy v půlce druhýho okruhu, když se to dopředu vyčistilo a od tý doby je to bájo, žůžo, ráj. Dojíždím na 5tej flek a užívám si luxusní technický XCčko plný dropů a prachu. Sem tam se někde ozve moje jméno, což mě vyhecuje. Díky kamarádům za povzbuzování! Při nájezdu do posledního kola mám ještě kousek před sebou aktuálního mistra v masters, takže jdu do plnejch. Nechám tu duši. ZÁPLETKA!

Červajs na mě křičí 20 sekund, takže to v následující sjezdu pošlu no-control s pocitem, že jsem snad Nino Schurter, a že snad na následujících 100 metrech sjedu 3 minuty a vyhraju to nakonec ještě celý. Ve výsledku končím v ochranný síti, do který trochu zamotávám řidítka a uvědomuju si, že jsem jenom Vojta Marvan. Nejdřív jsem myslel, že mi je někdo schválně drží a navíc při 180 tepech bych si nezavázal ani tkaničky, natož rozplejtal řidítka ze sítě. Prostě trapas. 🙂

Jak jsem starej, tak jsem blbej. Sedřu si prdel, udělám osmičky na obou kolech, seberu vyplašenku, jak se mezi námi děvčaty říká, a zjišťuju, že jsem vlastně na závodech a měl bych ještě dojet do cíle. Navíc ufouknu dost předek, takže zbytek okruhu je taková veliká tragikomedie o vyplašence. Daří se udržet top5 a jsem ve finále docela spokojenej. Mohlo to být rozhodně lepší, ale taky horší. Rány utržené v boji nejsou potupou, nýbrž ozdobou.

Další závod – příští týden do Aše na další nádherný XCčko! Tenhle sport je TOP!

Tak se mějte a trénuje. Já si jdu vypláchnout prach z očí, protože nic nevidím. 🙂

Next Post

Leave a Reply

© 2018 Hnízdil Team

Theme by Anders Norén