Salzkammerguttrophy 2017…

… aneb po deseti letech, desetkrát delší trasu, a nakonec s desetinou převodů. Asi tak bych mohl stručně shrnout sobotní závod.

Upřímně se mi do těch 210 km vůbec nechtělo. Už mi to nepřijde jako závodění, a to se nakonec i v závodě potvrdilo, ale protože jsem to před rokem slíbil, kvůli týmové soutěži, tak jsem se do Rakouska snažil i nějak vyladit formu.

Jak už jsem psal výše, byl jsem tu už před deseti lety, jen jsem tenkrát jel v 40°C trasu 25 km a dojel 29. celkově… Několik fotek na zasmání… skoro jsem se nezměnil (jen po závodě jsem vypadal hůř než letos) 😀

já a  Gary

No a tentokrát to byl počasím opačný extrém. Déšť celou noc před závodem a první polovinu závodu a na kopcích čtyři stupně. Celý závod jsem jel s šátkem, návleky, vestou a většinu i s pláštěnkou. A hlavně to nejdůležitější… díky Láďovu skvělému nápadu také s gumovými rukavicemi jako uklízečka, které jsme den předem vykoupili ve Sparu, ale bez nich bych to asi nedal…

Taktika byla domluvená. Já pojedu s Vojtou, Láďa s Koudym a Laudy s Hansem. U mě a Vojty to vyšlo jen prvních asi 25 km. Jeli jsme pomalu, ale i tak jsem na Vojtu musel čekat a pak jsem se před občerstvovačkou zeptal, jestli budeme zastavovat nebo jí projedeme, ale vylekaně mi odpovídal nějaký Němec a Vojta už tam nebyl… tak jsem si řekl, že pro týmovou soutěž bude lepší, když zrychlím a pojedu si svoje tempo. V tu chvíli jsem byl okolo stého místa. Až do 110. km se mi jelo výborně, dostal jsem se až na 29. místo a pořád jsem se hnal místo za místem dopředu… ale pak přišla rána a najednou byl můj nejlehčí pastorek, který šel zařadit až ten čtvrtý. Myslel jsem, že se mi rozpletlo lanko, tak jsem nechtěl řadit, aby se neutrhlo úplně a nezůstal mi jen nejtěžší pastorek. Zbyly mi tedy jen převody 1-4 a 2-4 (až při mytí kola se zjistilo, že to nebylo lanko, ale praskl bovden).

Zabalit jsem nechtěl, nevěděl jsem, jak na tom kluci jsou, a tak jsem si řekl, že pojedu, dokud mě nedojedou. Převody mi chyběly, na rovinách mě předjížděl jeden závodník za druhým, i když jsem kmital, co to šlo. A do kopce jsem páčil hůř než Tempier, ale i přes to všechno jsem v mírnějších kopcích získával i místa zpátky. Na rovinách a z kopce jsem mohl hodně odpočívat, tak jsem se rozhodl alespoň nestavět na občerstvovačkách, abych nahnal nějaký čas. V nejdelším stoupání na trati už jsem ale neměl z čeho brát a během chvilky jsem do sebe nasoukal asi půl plechu různých výborných koláčů, a abych se neudusil, zalil jsem to třemi  ředěnými RedBully. Nakonec jsem do cíle uhájil 42. místo a čas 12 h 24 min. Ve stanu už čekal Vojta, který kvůli několika technickým problémům nedojel, a tak jsme nakonec v týmové soutěži skončili s Láďou a Koudym na sedmém místě. Mě pak hodně mrzel můj problém, protože bez něj bych dojel někde okolo 15. místa… ale u takhle extrémního závodu měl problémy skoro každý. Každopádně forma byla skvělá a objet první (a asi i poslední) takhle dlouhý závod bez jediné krize není špatné….

Jen se ten nechtěný silový trénink podepsal na mém pravém koleni, kde mám teď zánět šlachy a drhne hůř než všechna ložiska na kole po tomhle závodě (a to už něco znamená). Teď jsem tedy bez tréninku a uvidím, zda se dám dohromady do víkendu na MČR…

A ještě k Salzu… ta atmosféra je skvělá, hlavně když v lijáku a zimě v pět hodin ráno místní nejsou líní vyjít před domy, dlouhé hodiny tam každému fandí a celý závod si taky užívají. A čeští turisté taky nebyli zrovna špatní fanoušci. Tak třeba zase za deset let… na elektrokole 🙂